Když jsem byl ještě na základce, měli jsme učitele, kterého všichni nenáviděli. Jmenoval se Veselý a můžu teda říct, že teda rozhodně veselý nebyl.

Pan Veselý měl asi Sto padesát na výšku. Pivní pupek a na hlavě plešku, která se mu každým dnem zvětšovala. Téměř každá genetická chyba, která vás jenom napadne.

Sakra, nenáviděl jsem ho. Nevím, jestli si připadal jako něco víc, když byl jen o kousek vyšší, než třicet dalších lidí v jedné místnosti, ale jednal s námi všemi spíš jako s vězni, než jako se studenty češtiny.

Křičel a nadával dětem. Ponižoval je. Nechal by vás po škole za cokoliv, na co byste jenom pomysleli.Zkrátka idiot už při prohození prvních pár slov.

Samozřejmě, že měl svoje oblíbence. V jeho případě to ale nebyly děti, které měl rád a nadržoval jim, ale ty, které si velice rád vybíral pro své další ponižování. Byl to například obézní kluk, Honza Pašák, kterému když ho vyvolával neřekl jinak, než pašík a myslel si jak je to vtipné. Když jsme probírali farmu zvířat, pokaždé ho nechal číst pasáž s prasatama. Pak byla holka, která docela výrazně šišlala… Snažila se s tím něco dělat už od narození, chodila na logopedii, ale prostě nic nepomáhalo. Kdykoliv se nikdo nepřihlásil, že chce klasické úrivky z té příšerné učebnice češtiny číst on, nechal číst právě ji. Občas jsem se hlásil jenom proto, aby ji nevyvolal, protože mi to přišlo kruté jednak od něj a jednak od mých debilních spolužáků, kteří si nikdy neodpustili trapné komentáře na její stranu..

Kluk, který byl snad jeho nejoblíbenější se jmenoval Grant.

Grant byl nový kluk, který se k nám připojil na začátku 6. třídy. Mamka mi řekla, že je z rodiny kočovníků a když jsem nevěděl co to znamená, krátce mi vysvětlila, že jeho rodina se neustále stěhuje a se svým karavanem nikde nevydrží déle jak půl roku. Ostatní děti ve škole pro něj měly různá jména, ale Grantovi to nikdy neřekli. Ten kluk byl o jednu hlavu vyšší než my ostatní. Byl vcelku namakanej, a měl takovej ten pohled “jestli se na mě jenom podíváš, tak ti jednu vlepím”

Našeho neveselého učitele ale nezastavilo ani tohle. Ani zdaleka. Nevím, jestli to bylo díky tomu, že byl Grant vysoký skoro stejně jako on, nebo protože si říkal, že brzy vypadne, takže si ho musí užít, ale v každém případě Grant byl jeho nejoblíbenější. Veselý Granta nenáviděl. Bylo to poznat z jeho hlasu když k němu mluvil, ba i jenom z jeho pohledu.

První den Grantova pobytu v naší třídě, když se měl představit učitelům, Veselý měl snad desetiminutovou přednášku o správné technice čištění bot, protože Grant je samozřejmě vyčištěné neměl.

Jindy, když jsme procvičovali synonyma, napsal Veselý doprostřed tabule velkými písmeny slovo “ODLIŠNÝ” a my měli psát na tabuli okolo toho nějak podobná slova.

Když jsme byli hotovi, Veselý se pousmál.

“Taak… teď potřebujeme nějakého znalce v oboru, aby nám všechny tyhle slova přečetl nahlas” “Co třeba ty, Grante?”

Možná si myslel, že Grant nebude dobrý čtenář a že mu to nepůjde, ale to se pletl. Grant začal číst a četl bez jediného zádrhelu. Škodolibý úsměv Veselého se tak brzo změnil v nepřející zamračený výraz.

Věci pokračovali ve stejném duchu po většinu podzimu. Veselý škodolibě provokoval a Grant se to snažil házet za hlavu. Pak, na konci října jsme měli speciální úkol. Blížil se halloween a my měli napsat nějaký strašidelný příběh, který potom 31. přečteme před třídou.

Vůbec si nepamatuju, co napsaly ostatní děti a ani si tolik nepamatuju svůj příběh. Myslm, že to byla nějaká krátká klasika o příšeře pod postelí. Grantův příběh si ale pamatuju… i po těch letech si ho pamatuju. Příběh, který před třídou přednášel Grant, byla taková lidová pohádka, která mě chytla od chvíle, kdy začal.

Tady to je. Grantova slova, jak nejlépe si je pamatuju:

Bylo nebylo, v jedné jeskyni žila rodina čarodejnic. Staraly se o sebe a většina lidí i zvířat žijících v nedaleké vesničce je nechávala napokoji. Byla ale jedna výjimka.

Obří, hnusný trol terorizoval les obklopující vesnici. Byl 2,5 metru vysoký s velkým zeleným břichem velkým jako nějaký balvan. Obličej mu zakrývaly obří bradavice a vředy. Snědl všechno, co bylo tak hloupé a postavilo se mu do cesty.

Trol si myslel, že mu celý les patří a vůbec se mu nelíbilo že tak blízko něj žijí v jeskyni čarodejnice.

Nemohl proti tomu ale nic moc dělat. Pokaždé, když viděl nějakou čarodejnici, začal jí pronásledovat, ale ony byly vždycky rychlejší a zaběhly tak zpátky do jeskyně. Zaběhly do skulinek mezi kameny a trol byl moc velký na to, aby je následoval. Stával u vchodu do jeskyně a hulákal tu samou věc každý den.

“Schovka vaše v jeskyni”
“Zítra jste už v kuchyni”
“Vyjdete ven a jste moje”
“....”

Čarodejnice se trola bály. Všichni se ho báli, ale nemohli jít nikam jinam. Po dlouhou dobu se snažili přežívat v jeskyni ze svých zásob. Občas se některá odvážila vyplžit z jeskyně pro jídlo, když byl trol v nedohlednu, ale jakmile něco zaslechly, byť jen zapraskání dřeva, vystrašilo je to natolik, že zaběhly zase zpátky do temnoty.

Trol nebyl dost chytrý na to, aby je dostal a to ho dělalo zuřivějším. Brzy začal zabíjet zvířata a nechával je hnít před vstupem do jejich jeskyně. Jezevce, lišky, ptáky, jednoho dne dokonce unesl malého kluka z vesnice a nechal jeho malé tělíčko před jeskyní.

Když se druhý den znovu odvážily vylézt z jeskyně, čekalo je tam tedy nemilé překvapení. Přišly ale také na něco, čeho si trol vůbec nevšiml. Mezi kalužemi krve a poletujícími mouchami byl jeden opravdu krátký, ale obří černý vlas. Vlas, který vypadl trolovi z hlavy. A když to čarodejnice viděly, konečně věděly co dělat.

Vzaly vlas, posbíraly pár větviček z lesa a všechno to sešily. Na konci měly panenku vypadající hodně podobně jako trol. Shromáždily se všechny do kruhu kolem té panenky, aby všechny společně pronesly kouzlo.

A když s kouzlením byly hotovy? Vzaly panenku a postupně špendlík po špendlíku do ní píchaly. Když byly hotové, z panenky trčelo přes sto kovových špendlíků.

Další den před jeskyní nenašly ani jedno mrtvé zvíře. Po trolovi ani stopa. Čarodejnice se ho vydaly hledat po celém lese, když tu si všimly kapek černé krve. Kapky je dovedly na plácek nedaleko vesnice, kde našly trola ležícího ve stínu velkého dubu. Zavřené oči, dýchat už skoro nemohl a krvácel ze sto děr v jeho zelené kůži. Jeho černá krev tekoucí pomalu a bolestivě jak jen to…

Pamatuju si, že Veselý ho někde tady zastavil.

Když naznačoval gesty třídě, aby byla zticha, měl svůj klasický zamračený výraz.

“Jasně, jasně… dobře” řekl s rukama v kapsách. “Myslím, že jsme slyšeli dost, Grante. Bylo to… předvídatelně špatné.”

Nebylo to naposledy, co jsem viděl Granta, ale muselo to být někdy začátkem listopadu, kdy se s rodinou přesunuli do dalšího města. Slyšel jsem, že se vydali někam dál na sever, ale nikdy jsem to nezjistil přesně. Jediné co vím je, že jeden den Grant seděl v lavici jako vždycky a další byla jeho židle prázdná a už se neukázal.

A o pár dní později… Se neukázal ani pan Veselý.

Začalo to, když jsme dostali jedno ráno na první hodinu češtiny supla. Vím jenom, že jsme byli hrozně šťastní za den bez toho tyrana. Asi byl nemocný, nebo tak. To jsme si mysleli až do druhého dne, kdy jsme viděli první stránku novin.

Nikdy jsem nepřišel na všechny detaily. Něco nám řekl ředitel, něco jsem se dozvěděl ze šuškandy na hřišti, ale beztak si myslím, že to byly všechno fámy. Nikdo moc nevěděl, čemu věřit.

Na čem se ale všechny verze shodli byl fakt, že byl pan Veselý zavražděný. Policie neměla žádné stopy a detaily jeho smrti byly moc děsivé na to, aby je otiskli v novinách.



Nevím co mě to popadlo, ale vydal jsem se na plácek za městem, kde dřív stál karavan Grantovy rodiny. Zvědavost? Možná… Možná fakt, že jsem nemohl dostat z hlavy ten jeho příběh co nedávno četl právě panu Veselému. Strávil jsem několik víkendů po jeho smrti touláním se a ježděním na kole po městě a okrajových chatkách, abych našel jejich staré bydliště.

A nakonec jsem to našel.

Byl to chlápek, který pracoval na nedalekém poli. To on mi dal tip na plácek, kde je každý den vídal. Bylo to vedle lesa, a kousek od řeky. Mrštil jsem s kolem na zem a začal jsem se rozhlížet.

Grantova rodina byla pryč už několik týdnů, ale stopy tam pořád byly. Uschlá tráva v místě, kde stál jejich karavan, nebo pár zrezlých kovových židlí. Vajgly od cigaret. A kamenné ohniště ve středu celého plácku.

Kamenný kruh byl prázdný až na jednu věc. Ta věc opřená o jeden z kamenů. Byla to panenka. Dřevěná, pomalovaná. Byla malá, ale zato byla velice detailní. Pleška, pivní pupek. Poznal jsem pana Veselého skoro okamžitě.

Jenom jedna věc byla jinak. Jenom jedna věc, která odličovala fotku pana Veselého z minulého roku ze školního focení otištěnou v novinách a tu dřevěnou panenku.

Obě jeho oči byly vypíchlé.